Kdy začaly být vklady v bankách, stavebních spořitelnách a družstevních záložnách pojištěné? Přinášíme rozhovor s výkonnou ředitelkou Garančního systému finančního trhu Renátou Kadlecovou.
Rozhovor si můžete pustit také ve formě videa.
Abychom pochopili souvislosti, musíme začít úplně od začátku. Do roku 1991 existovaly pouze státní banky a všechny vklady byly garantovány státem. Po revoluci začaly vznikat nové banky, kde jakákoli garance vkladů chyběla. Krachy těchto bank mezi roky 1993-1994 ukázaly na nezbytnost přijmout opatření k ochraně drobných klientů dle pravidel EU.
Systém pojištění vkladů tedy začal existovat ještě přes samotným vznikem Garančního systému. K prvnímu lednu 1995 začal fungovat Fond pojištění vkladů. Od té doby začali mít vkladatelé jistotu, že při krachu finanční instituce nepřijdou o všechny své úspory. Je však nutno doplnit, že v té době byly výše pojištěné částky a pravidla pro její vyplacení jiné než dnes.
Pojištěny byly pouze bankovní vklady fyzických osob vedené v českých korunách na jméno, příjmení, adresu a datum narození vkladatele, a to ve výši 80 % hodnoty pojištěných vkladů. Náhrady byly vypláceny maximálně do výše 100 000 CZK pro jednoho vkladatele u jedné banky. Limit byl tedy výrazně nižší než dnes, a navíc každý klient nesl břemeno 20% spoluúčasti.
Limit se postupně zvyšoval. Nejdříve na 300 000, pak na 400 000 korun, poté na ekvivalent 25 000 EUR v roce 2001. Postupně se také rozšiřoval okruh pojištěných vkladů, nejdříve byly pojištěny pouze vklady v korunách, pak i devizové vklady. Postupně se rozšiřoval i okruh vkladatelů, kteří měli své vklady pojištěny.
Dlouhou dobu ale pojistný limit nekryl 100 % pojištěné částky jako nyní. Až do roku 2008 existovala nějaká spoluúčast vkladatelů. Nejdříve to bylo 20 %, pak se snížila na 10 % z vyplácené částky. Spoluúčast byla odstraněna až v roce 2008, kdy byla v reakci na finanční krizi přijata novela evropské směrnice.
V souvislosti s vývojem situace na finančním trhu a rozšiřováním bankovních služeb a nabídky, se začalo pojištění vkladů rozšiřovat i na další finanční instituce.
V červenci 1995 začaly být pojištěny i vklady ve stavebních spořitelnách, a od roku 2001 začaly patřit mezi pojištěné i devizové vklady. Od roku 2006 jsou mezi pojištěnými institucemi i kampeličky, které měli dříve svůj vlastní fond.
Finanční krize a panika na trzích si v roce 2008 vynutila novelu evropské směrnice a následně i českého zákona o bankách, která odstranila 10% spoluúčast klientů pojištěných bank, družstevních záložen a stavebních spořitelen. A navýšila maximální částku pojištění vkladů na 50 000 eur.
Limit pro výplatu náhrad vkladů se následně znovu zvyšoval ještě jednou. O tři roky později byl zvednut na 100 000 EUR, a tento limit platí dodnes. Můžeme tedy říci, že se za 26 let zpětadvacetinásobil. Vkladatelé nyní navíc získají 100 % ze svých uložených peněz – ne pouze část, jak tomu bylo dříve.
Doba, do kdy dostane vkladatel zpět své peníze ze zkrachovalé banky, se zkrátila v několika krocích. Původní výplatní termín činil tři měsíce od krachu dané instituce. Od roku 2010 byl stanoven limit 20 pracovních dní, od roku 2016 to je už jen 7 pracovních dnů.
Je to tak. Původně existoval a výplaty organizoval Fond pojištění vkladů. V roce 2016 však, v návaznosti na evropskou legislativou přijatou do našeho Zákona o bankách, vzniká Garanční systém finančního trhu. Ten spravuje dva odlišné, účetně oddělené fondy: Fond pojištění vkladů a Fond pro řešení krize, který přináší od ledna 2016 možnost řešení problémových situací finančních institucí i jinými nástroji než jen prostřednictvím výplaty náhrad pohledávek z vkladů.
Fond pojištění vkladů je určen pro výplatu náhrad vkladů finančních institucí, kde dává taková výplata smysl. Sama finanční instituce je obvykle poslána do likvidace a následně příp. do insolvence a její závazky vůči vkladatelům převezme Garanční systém, který vkladatele vyplatí ze zdrojů Fondu pojištění vkladů.
Účelem existence Fondu pro řešení krize je mít k dispozici finanční prostředky a zejména nástroje, které mohou být použity v případě ohrožení stability některé z velkých nebo takzvaně systémových finančních institucí tak, aby nebylo nutné ukončit její existenci a zahajovat výplatu náhrad pohledávek z vkladů jejím klientům a instituce mohla fungovat, byť třeba jen v omezeném rozsahu. Cílem je posílit stabilitu finančního sektoru, minimalizovat náklady a škody, a pokud možno eliminovat použití veřejných prostředků. Jednou z možností je například zavedení nucené správy, prodej „zdravých“ aktiv a zajištění chodu instituce bez přerušení služeb poskytovaných klientům.